Rozhovor s Ester Geislerovou a Josefinou Bakošovou: Je lepší říkat věci z očí do očí

Otevřená komunikace jako základ úspěchu, sdílení jako terapie a občas tragikomické vztahové hlášky. To všechno prostupuje tvorbou kreativního dua Ester a Josefina.

21.11.2019
Čtení na 8 minut

Mají za sebou několik kolekcí oblečení, dvě knihy a audioknihu. Na instagramovém účtu se skoro čtvrtmilionem sledujících sdílejí výběr ze skutečných online konverzací. A celé to přesouvají zpátky do offline světa na přednáškách, které pořádají spolu s párovým terapeutem Janem Vojtkem.

Kde jsou kořeny vaší spolupráce?

Josefina: Začalo to Esteřiným obrázkem tygra na noční obloze. Potkaly jsme se, když jsem učila v soukromé lidušce mojí mámy: Vyhlásili jsme tam celopražskou soutěž o nejzajímavější malbu zvířete a Ester ji se svým tygrem vyhrála. Dávno jsem znala její sestru, výtvarnici Lelu Geislerovou. Potkávaly jsme se, později i s dětmi, a líbila se nám naše společná energie. Tak jsme přemýšlely o kreativní spolupráci. Vytvořily jsme kolekci dámských a holčičích kabelek Pepieta. Šily jsme je, ručně vyšívaly, nad tím jsme se potkávaly a povídaly si. Samozřejmě jsme řešily i vztahy.

Ester: My jsme se o vztazích bavily, co se známe. A při tom vyšívání přišla řeč i na naši společnou kamarádku. Rozešel se s ní kluk a den po rozchodu dal na Facebook fotku klíčů s popiskem „New keys, new life“. Ona se nám s tím svěřila a my, abychom jí ulevily, jsme jí začaly psát věty, které někdy někdo řekl nám nebo jsme je někdy zaslechly. „Ty za to nemůžeš, Mám tě rád jako člověka.“ A tak podobně. Vznikla taková online terapie. Zároveň jsme si říkaly, že by to byla vtipná kolekce triček nebo výstava. Tak vznikla kolekce Manifesto s našimi vlastními větami.

Josefina: Nebyly to věty rozchodové, ale vztahové. Takové, co se normálně říkají mezi partnery, ale třeba i mezi kamarády.

Ester: Vymyslely jsme jich třeba sedmnáct a z těch sedmnácti jsme vybraly šest: Je to mnou, Nepoznávám se, Musím ti něco říct, Já na tom telefonu pracuju, Mám asi divný období, Co je ti? – Nic. Později vznikla další kolekce Manifesto/EMET s pracovními větami: Pošli mi to mailem, Nestíhám, Mám moc práce, Už nejsme děti, Já už nemůžu, Dnes jsem normální.

Josefina: K první kolekci nám jedna paní napsala, že nám fandí, a poslala „svých“ sedm vět, co za život nasbírala. Nás zaujala hlavně věta: „Jsem příliš slabý na naši lásku.“

Ester: Ořízla jsem tu větu, dala do bílého rámečku a zveřejnila jsem ji na našem Instagramu, @esterajosefina, kde nás tenkrát sledovalo asi tisíc lidí. Dala jsem k tomu #terapiesdilenim. Lidi se toho chytili a začali posílat další. Dalších pět, patnáct, padesát... Chodí to dodnes. A chodí toho strašně moc.

Kolik vám toho chodí?

Ester: Někdy i sto zpráv denně. Často celé konverzace, ale my z nich vybereme klidně jen jedno slůvko, které mluví za vše. Jsme takové kurátorky, do ničeho nezasahujeme, nepřepisujeme to. Všechny zprávy jsou autentické.

A stává se ještě, že vás některá z nich překvapí?

Ester: Naposledy mě překvapila tahle zpráva. Ona je taková hrozně úchylně divná. (čte) „Hezké odpo, Zdeňko, jaké máš počasí? Tady se nějak kazí, ale 34 stupňů tu mám, chodím po bytě úplně nahý a potím se, občas se pokropím...“ Chtěla bych toho pána vidět. Většinou dostáváme dialogy, rozchody, lásku... Ale u podobných zpráv mám pocit, že to jsou takové Slavnosti sněženek. Takoví pábitelé a podivňouši, a ti mě baví. Jsou to takové neobroušené diamanty.

Stává se, že vás něco zaujme spíš negativně?

Ester: Nejvíc nám to oči otevřelo na začátku. To jsme zíraly, co je za nové trendy. Třeba když se kluk chce rozejít s holkou, dá prostě na Instagram novou holku a té první nic neřekne. Viděly jsme taky, jak jsou některé konfrontace vulgární.

Máte někdy potřebu lidem odpovídat, pomáhat?

Ester: Jsme snad dost emočně inteligentní, takže víme, že nemůžeme zasahovat. Kdo ví, jak to je, co se tam stalo. Ale občas něco napíšeme, třeba když toho člověka trochu známe. Občas se ptáme, o co šlo, jenom proto, abychom pochopily kontext, který není vždy úplně zřejmý.

Josefina: Ze začátku jsme psaly třeba, že čas pomáhá. Teď už to moc nestíháme. Kromě Instagramu nám chodí zprávy na Facebooku, e-maily, a někdy lidi i volají.

Vážně? Kdo vám volá?

Josefina: Opravdu už mi volali dva kluci. Jeden se mi začal svěřovat se svým trápením – že si dopisuje s holkou, chtěl po mně vysvětlení, co její odpovědi znamenají. Pak jsem zjistila, že mu je šestnáct, takže byl vlastně ve věku mojí dcery. Řekla jsem mu, že si můžeme povídat podobně jako matka se synem, ale že nejsem odborník. Poprosila jsem ho, ať mi už nevolá. Pak mi psal. Posílal mi svoje konverzace a chtěl radu.

Takže jste vlastně převzaly roli poradny?

Ester: Nejsme odbornice na vztahy ani psycholožky. Jsme prostě citlivé ženy, empatické. Nějaké vztahové zkušenosti máme, ale radši se do toho nemontujeme a necháme tuhle část na odborníkovi.

Josefina: Čas od času lidi psali do komentářů, že vztahy jsou na nic a že je lepší žádný nemít. A protože nás zajímalo, jak to je, oslovily jsme párového terapeuta a psychologa Honzu Vojtka, který na rozdíl od nás odborníkem na vztahy je. Na ten popud vznikly přednášky Terapie sdílením LIVE.

Ester: Na Honzu jsme natrefily online. Zaujal nás tím, jak je sympatický, umí mluvit, má smysl pro humor. Umí věci hezky zobecňovat a zároveň říkat srozumitelně. A má i takový příjemný kukuč. Zavolaly jsme mu, že už máme slušný přehled o tom, jak lidi komunikují, komunikujeme. Že z toho nejsme úplně nadšené a že bychom chtěly najít přemostění z virtuálního do skutečného světa, zároveň vyústění našeho projektu. Řekl nám, že je strašně rád, že voláme. Že si taky všímá, že se něco děje, a že u svých klientů vidí, jak online komunikace ve vztazích udělala maglajz. Že mu ukazují SMSky a ptají se: „Co jí mám odepsat?!“

A s tím lidem na přednáškách radíte?

Ester: Nedáváme jim návod, ale chceme jim poskytnout nástroje k pochopení. Když je máte, líp se vám orientuje. Na začátku se trochu ztrapníme, abychom byly divákům sympatičtější. Máme na sobě kostýmy mobilních telefonů a symbolicky z nich vystoupíme. Pak publikum spolu s Honzou provádíme vztahem od začátku do konce. První část je o sebeuvědomění, znalosti sama sebe, jak být sám se sebou šťastný a „hotový“. Vědět, kdo je a co chce, co mu vadí a co mu nevadí. Druhá část je o tom, jak a kde se seznamovat, jak se vyhnout chybám. Třetí část? To už jsme ve vztahu. Mluvíme o práci na vztahu. A proč je důležité vztahy prohlubovat. A čtvrtá část je rozchod.

Josefina: Na závěr, po tom případném rozchodu, následuje půlhodina, kdy se lidi můžou ptát. Debata TSL.

Na co se ptají nejvíc?

Josefina: Je to srandovní, všichni začínají takhle: „Moje kamarádka má problém...“ Naposledy se třeba rozvinula debata k otázce peněz. Jak je to s placením, když jdete s někým na pivo nebo na víno. Co si má holka myslet o tom, když za ni chlap nezaplatí. Jestli má hned jít od toho.

K čemu jste dospěli?

Josefina: Že na to má každý úplně jiný názor. Ale Honza tvrdí, že se o placení má mluvit dopředu. Že si lidi mají rovnou vyjasnit, jestli zaplatí holka, kluk, nebo každý zvlášť. Na žádné z variant není nic špatného, jenom je dobré si to říct, aby se potom někdo necítil blbě. Holky v publiku ovšem říkaly, že by jim bylo nemístně trapné se zeptat. Já si to taky nedokážu představit. On nás taky odmalička někdo třeba učí, že nám muž má otevřít dveře. Pak to máme tak nastavený. Nebo že muž má zaplatit. Ani nevím, kde jsem to slyšela poprvé.

Ester: Gentlemani trochu mizí.

A je to problém?

Ester: Problém to možná není, ale je to škoda. Jako všechno dobré, co se vytrácí. Je to spíš takový smutný.

Josefina: Já to zase vnímám jako matka dcery, která začíná chodit po večírcích. Ve společnosti už vůbec není automatické, že by ji kluk třeba doprovodil domů. Já jí málem dávám nůž na krk, že si prostě musí říct o doprovod, a ona říká: „To nemůžu, to je trapný...“ Kdybych byla máma kluka, minimálně tohle bych ho odjakživa učila. Že když holku pozve, tak ať ji doprovodí.

Ester: Rodiče nás to mají učit. Ale ne každý má to štěstí.

Josefina: Mohlo by se to řešit minimálně na občanské výchově.

Ester: Když na Terapii sdílením byla šéfka českého Google Táňa le Moigne, říkala právě, že by to mělo být povinné i pro školy. Víc lidí nám radilo, ať s tím jdeme na střední školy.

„Terapie sdílením“, to je přímo pojem z psychologie?

Ester: Je to odborný název pro skupinovou terapii, což jsem netušila, když jsem ten hashtag poprvé napsala. Mimochodem od Honzy jsme se dozvěděly, že komunikace není výměna informací, jak se často tvrdí. Comunicare je latinsky „sdílet“. Takže je to vlastně terapie komunikací. O to nám jde, snažíme se, aby lidi pochopili, že je lepší si věci říkat z očí do očí. Že je důležité umět ve vztazích o věcech mluvit. A snažíme se ukazovat jak. Třeba – nebát se!

Josefina: Myslím, že hlavní sdělení přednášky, a z druhé strany i našeho Instagramu, je o tom, že se to všechno děje. Lidi se rozcházejí, jsou si nevěrní, je to normální. Ale je důležité to umět sdělit a vyřešit. Nepsat si to v SMSkách a v messengerech, ale mít k druhému úctu. Prostě se sejít a promluvit si.

Ester: Když se s vámi někdo rozejde ve zprávě, je to sice pro něj a možná i pro vás v tu chvíli jednodušší, ale emočně to nezpracujete. On taky ne. A celé to bude trvat mnohem déle.

Rozhovor původně vyšel v magazínu Beyli Dental. Přečtěte si celý magazín.